NOVINKY
Uvařit jídlo, urovnat domácnost, pohrát si s dětmi, ale i napsat s nimi úkoly. Zdánlivě banální jednoduché činnosti, se kterými si většinou umí poradit každý rodič. V některých rodinách v náročné životní situaci se to ale může jevit jako problém. A proto do nich přichází pomáhat dobrovolnice ze sdružení HOST. Jaké je jejich poslání?
„Každé dítě by mělo zažít štěstí, lásku a radost ve své rodině.“ To je úvodní citát i hlavní poslání neziskovky HOST, která letos slaví 20 let od svého založení. A nejen k této příležitosti, ale také k osvětě její záslužné činnosti jsme se rozhodli vyzpovídat dvě dobrovolnice, které věnují druhým zcela zdarma svůj volný čas.
Ilona (63) je součástí týmu (který dnes čítá asi 56 dobrovolnic) od začátku a za tu dobu vystřídala hodně rozmanitých rodin. Sama má dvě dospělé děti a brzy bude babičkou. Mladší Karolína (34) je maminkou tří dětí a zapojila se v době pandemie, protože měla nutkání pomáhat druhým. S oběma jsem si povídala o jejich zkušenostech, problémech, které osamocené rodiny trápí, ale i kritériích, jež musí jako dobrovolnice splňovat.
Jak jste se k dobrovolnictví dostaly a jaké byly vaše důvody pomáhat v jiných rodinách?
Ilona: U zrodu HOSTu jsem byla od samého počátku. Akorát jsem tehdy dostudovala bakaláře na oboru sociální práce a kamarádka ze školy znala současnou paní ředitelku, tak mi doporučila, že s ní mohu zkusit spolupracovat. Tehdy jsem měla i takové těžší období, zrovna jsem se rozváděla. Myslím, že jsem měla možná i proto větší pochopení a soucítění s ostatními.
Karolína: Já jsem byla v době covidu na mateřské a říkala si, že bych chtěla nějak pomáhat a být užitečná, ale nechtěla jsem jít nikam do nemocnic a podobně. Navíc jsem měla před těmi třemi lety 2,5letá dvojčata. A tak jsem narazila na organizaci HOST a teď mám za sebou už skoro dva roky v jedné rodině. Dva roky jsou totiž maximum, jak dlouho můžeme jako dobrovolnice v rodinách pomáhat. Pak už musí jít vlastní cestou.
Popíšete nám rodiny, do kterých docházíte?
Ilona: Jsou různé. Většinou řeší nějaké sociální problémy, ale třeba to může být jen osamělost, nemají rodinu, na kterou by se obrátily, samy nezažily ve svém dětství plně funkční a láskyplné prostředí. Začínala jsem s romskými rodinami, pak jsem měla maminku z dětského domova, která potřebovala naučit vařit, pomáhala jsem i matce s postiženou dcerou či autistickými dvojčaty, ale třeba jde i o rodiny, které se přistěhují z ciziny. V současné době docházím do rodiny, kde tak trochu supluju babičku.
Karolína: Rodiny, do kterých docházíme, se k nám můžou hlásit samy nebo na doporučení jiných organizací, míváme také klienty přes OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) Může jít o rodiny, ve kterých byl třeba nějaký případ týrání, násilí, drogově závislého rodiče, kriminality, ale ten problém my neřešíme, prvotně ho řeší odborníci nebo naše terénní pracovnice ještě před námi. My už docházíme do rodiny, která je takzvaně zaléčená, pro nás i bezpečná. Většina rodin bojuje s osamoceností a rodičovskou nejistotou. Podmínkou je, že v rodině musí být alespoň jedno dítě do šesti let.
Jak často do rodin chodíte?
Ilona: Vždycky máme jednu, kterou nám pomáhají vytipovat naše koordinátorky, a do té docházíme každý týden. Pro klientky je dobrá určitá pravidelnost. Po dvou letech však naše mise končí a rodinu měníme.
Karolína: Jednou v týdnu na zhruba dvě až tři hodiny. Já jsem třeba občas plánovala výlety i se svými třemi dětmi společně s rodinou, takže pak to bylo i na déle. Je ale potřeba nastavit i dětem jisté hranice a vysvětlit těm svým, s čím se mohou v rodině setkat. Také je dobré si třeba říct dopředu s maminkou, že půjdeme na zmrzlinu, aby si vzala peníze. Jako dobrovolnice máme v pravidlech, že za ně nesmíme nic platit nebo jim peníze půjčovat.
Takže máte i nějaké hranice a zákazy.
Ilona: Je to tak. Nesmíme s nimi jet na dovolenou, nesmíme s nimi jezdit autem, ani vlastním, ani jejich, pokud ho tedy mají. Neměly bychom jim také nosit dárky a dětem sladkosti, aby se necítili špatně, že oni na to nemají.
V jedné rodině jsme maximálně dva roky. Máme v pravidlech, že za ně nesmíme nic platit nebo jim půjčovat peníze
Karolína: Je potřeba se těch pravidel opravdu držet. Spoustu jich vzniklo i díky tady Ilonce, protože je ve sdružení od počátku. Třeba pro naše bezpečí je lepší, že na nás mají jen telefon a znají jen naše křestní jména, aby nás pak po uzavření spolupráce nekontaktovali, což by mnozí chtěli.
HOST má v současnosti 53 dobrovolnic, pracují zcela zdarma.Foto: Archiv HOST
Jaké je vlastně vaše povolání?
Ilona: Pracuju na studijním oddělení v jedné církevní salesiánské škole. Je to kancelářská práce, ale s lidmi, což mě baví.
Karolína: Studovala jsem antropologii, před mateřskou jsem dělala interiérovou designérku, ale teď se vzdělávám ve fundraisingu, abych mohla HOSTu shánět finanční zdroje.
Existují daná kritéria pro dobrovolnice, která musíte splňovat, nebo je potřeba, abyste něco speciálního uměly?
Ilona: Dobrovolnice musí být samy matkami. Předáváme hlavně zkušenosti a mateřské vzorce.
Karolína: Jako zkušenější maminka předáváte zkušenost méně zkušenější mamince, na začátku projdete školením. To je základ.
Jaké jsou nejpalčivější problémy v rodinách, kterým pomáháte?
Ilona: Některé mají zcela přetrhané rodinné vazby, jiní rodiče zase vyrůstali v dětských domovech, takže jim chybí ty správné vzory z rodinného života.
Karolína: Obecně bych řekla, že je to hlavně obrovská nejistota, ale i určitá neschopnost komunikace. Učíme je, že stačí málo. Ukážeme jim třeba, že na sebe nemusí křičet, jak si hrát s dětmi, učit se s nimi nebo jak s nimi mluvit.
Některé mají zcela přetrhané rodinné vazby, jiní rodiče zase vyrůstali v dětských domovech, takže jim chybí vzory
S čím dalším pomáháte?
Karolína: Asi získat větší sebevědomí. Maminky z těchto rodin mají obecně malé sebevědomí v mateřských kolektivech. Pro některé je těžké dojít na hřiště, jiné jsou nejisté, že jejich děti nezapadají, další potřebují ukázat, jak navázat kontakt. Pomáháme klidně i v kuchyni. Ono stačí, že ukážeme, jak uvařit poctivý domácí vývar, jak naporcovat celé kuře, z něhož se uvaří víc jídel, a tím pádem se ušetří. V těch slabších rodinách jsou paradoxně zvyklí vařit hodně z polotovarů a produktů ze slev, ale když jim pak ukážeme, co všechno se dá udělat z jednoho kuřete, zjistí, že to vyjde ve výsledku levněji…..
